Myšlenka používat tuk v chirurgii prsu není nová. Czerny popsal v roce 1895 na chirurgickém kongrese v Německu první případ rekonstrukce prsu tukem. Defekt po odstranění tumoru prsu vyplnil objemným lipomem. Další autoři následně použili k rekonstrukci nebo ke zvětšení prsou kompozitní štěpy fasciokutanní, dermoadipózní, a stopkované tukové laloky. Hollender v r. 1912 a Willi v r. 1926 popsali techniku přenosu tuku podobnou té, kterou používáme dnes. Tato technika však rychle upadla v zapomnění vzhledem k četným infekčním komplikacím. Těm nebylo z počátku 20. stolení možné zabránit vzhledem k omezeným možnostem zajištění asepse a vhodného chirurgického vybavení.
Koncem 70. let minulého století byla francouzským chirurgem Illouzem vyvinuta technika liposukce, která se dnes široce používá po celém světě. Myšlenka použít odsátý tuk na jiném místě byla lákavá, a tak Illouz začal v 80. letech tuk používat k augmentaci (zvětšení) prsu a jiných oblastí. Tento způsob přenosu tuku byl označen za lipofilling. Podobnou techniku zvětšování prsu tukovými injekcemi popsal i Fournier. Tukové injekce aplikoval pouze za žlázu prsu (retroglandulárně) a operaci výhradně nabízel pacientkám, které si přály pouze mírné zvětšení prsou a současně odmítaly augmentaci pomocí protézy (prsního implantátu). Mnoho chirurgů bylo k metodě skeptických, protože se relativně často vyskytovaly komplikace označované jako tuková nekróza. Počet těchto komplikací se zdokonalováním techniky postupně klesal, dnešní technika přenosu se od té původní značně liší. Současně přesnost a citlivost zobrazovacích přístrojů ve screeningu a diagnostice nádorových onemocnění byla výrazně nižší než dnes. Veškeré útvary, které připomínaly tumor, tak bylo složité odlišit od nádorovitého onemocnění. Panovaly obavy, že nebude možné spolehlivě odlišit přítomnost tukových nekróz od nádoru.
Po přednášce Bircolla v Bankoku (1984) se poprvé rozpoutaly diskuze stran bezpečnosti techniky. Bircoll zde prezentoval výsledky augmentace prsu transferem tuku u dvacetileté pacientky. Podle něj měla být technika rezervována pro pacientky, které si přály spíše menší zvětšení prsou, vzhledem k předpokládanému vyššímu riziku vzniku tukových nekróz při aplikaci velkých objemů tuku. Výhody této metody následně v únoru 1987 publikoval v americkém časopise Journal of Plastic and Reconstructive Surgery (PRS). V dubnu 1987 pak vyšla práce popisující zlepšení estetického výsledku prsu po lipofillingu na příkladu pacientky po předchozí rekonstrukci prsu lalokem TRAM. Tyto dva články vyvolaly okamžitou vlnu silně negativních reakcí. Jeho kritici poukazovali na nemožnost odlišení mikrokalcifikací a cyst od karcinomu prsu. Přestože Bircoll ve své reakci jasně poukázal na fakt, že kalcifikace po přenosu tuku mají odlišný radiologický obraz a lokalizaci než kalcifikace nádorové, a že ke vzniku mikrokalcifikací dochází i po redukčních operacích jinak zdravého prsu, tak americká společnost plastické a rekonstrukční chirurgie (ASPRS) v již v roce 1987 vydala následující prohlášení: „Výbor jednomyslně odsuzuje použití injekcí autologního tuku pro zvětšení prsou, velká část tuku transfer nepřežije, a známá fyziologická odezva k odumření této tkáně je jizvení a kalcifikace. V důsledku toho se detekce přítomnosti časného karcinomu prsu pomocí mamografického vyšetření stává obtížnou.“ Členové výboru ASPRS takové stanovisko vydali, přestože neměli k dispozici jakékoliv vědecky podložené podklady pro toto tvrzení. Toto doporučení tehdy největšího uskupení plastických chirurgů udělalo z metody tabu, nikdo se oficielně nepokusil tomuto doporučení vzdorovat. Toto doporučení znamenalo ve svých důsledcích dočasné pozastavení klinického i experimentálního výzkumu v dané oblasti. Paradoxně ve stejném roce byla ve stejném časopise publikována i práce, která retrospektivně poukázala na to, že se v polovině případů v období dvou let po operaci se objevují kalcifikace i po redukčních operacích prsů s tím, že tyto kalcifikace byly ve většině případů jasně odlišitelné od kalcifikací vyskytujících se v nádoru.
Začátkem 90. let se začal americký chirurg Sydney Coleman přenosem tuku a technikou lipofillingu znovu blíže zabývat. Zaměřil se zejména na využití této techniky v rejuvenaci (omlazení) obličeje, zdokonalil techniku lipofillingu, vyvinul k těmto účelům speciální nástroje a zařízení a svoji techniku nazval „lipostructure“. Na základě těchto nových poznatků se podobným směrem vydali i francouzští plastičtí chirurgové pod vedením Dr. Emmanuela Delaye a od roku 1998 tuto techniku začali používat v oblasti hrudníku a prsu. Nejprve tuk aplikovali do prsu zrekonstruovaného pomocí svalového laloku latissimus. Vytvořili tím koncept autologní rekonstrukce prsu bez nutnosti použití implantátu (výměny, kapsulární kontraktura, infekce…) navíc s velmi přirozeným výsledkem stran tvaru a konzistence prsu a plnosti dekoltu. Operační techniku přenosu tuku pojmenovali „lipomodelace“ vzhledem k tomu, že se prs pomocí speciálního instrumentária současně i tvaruje (modeluje). Operační technika byla dále zdokonalována a postupně se navyšovaly objemy přeneseného tuku, aniž by se více objevovali tukové nekrózy. Paralelně byly pacientky vyšetřovány mamograficky, ultrazvukem a magnetickou rezonancí. Výsledky těchto studií oprávněnost dřívějších obav nepotvrdily, ale naopak. Na stejném pracovišti se postupně rozšiřovalo indikační spektrum lipomodelací – lipomodelace po rekonstrukci prsu lalokem TRAM nebo implantáty, rekonstrukce prsu lipomodelací samotnou, lipomodelace malformací prsu (od roku 2000 tuberózní prsy, od roku 2001 Polandův syndrom, od roku 2002 pak lipomodelace deformit prsu po konzervativní léčbě karcinomu prsu), nakonec se metoda vrátila i do estetické chirurgie.
Lipomodelace (lipofilling) v oblasti prsu začala být znovu náplní kongresů plastických chirurgů, nejprve v roce 2001 na kongrese společnosti francouzské plastické a rekonstrukční chirurgie (SOFCPRE) v Paříži, následně ve stejném roce v Miláně. Na úrovni mezinárodní společnosti (IPRAS) byla lipomodelace prsu prezentována Dr. Delayem v roce 2003, kde opět vzbudila vlnu agresivní kritiky. Na kritiku odpověděl znovu na SOFCPRE a dalších světových kongresech prezentacemi podloženými vědeckými argumenty. Mezi další průkopníky, kteří se začali používat techniku lipomodelace prsu, patří Sidney Coleman, Gino Rigotti, Rooger Khouri. V Itálii se problematice lipofillingu prsu intenzivně věnuje Dr. Rigotti od roku 2002. Světově se proslavil zejména tím, že začal techniku používat v rekonstrukci defektu prsu vzniklých následkem radioterapie. Hojivé účinky přeneseného tuku do radioterapií poškozené kůže přisoudil přítomnosti mezenchymálních kmenových buněk v přenesené tukové tkáni (publikováno v roce 2007 v PRS). Dr. Coleman ve svém článku v PRS z roku 2007 prezentoval svoje zkušenosti s lipofillingem prsu na souboru 17 pacientek a vyzval americkou společnost plastické chirurgie k přehodnocení postojů k využití operační techniky. Dr. Khouri začal v přípravě pacientek před lipomodelací prsu používat systém zevní tkáňové expanze (BRAVA). Řada prací potvrzuje nyní účinnost a bezpečnost transferu tuku do prsu a v jiných aplikacích. Vznikla mezinárodní vědecká společnost regenerativní chirurgie ISPRES (International Society of Plastic Regenerative Surgery), pod jejíž záštitou bylo v březnu 2012 zorganizováno první mezinárodní setkání společnosti. Lipomodelace se stala uznávanou součástí rekonstrukce prsu.